Nové Město, hřbitov u kostela sv. Apolináře

Stručný popis

Nové Město pražské

Nové Město (německy (Prager) Neustadt) je městská čtvrť a katastrální území Prahy na pravém břehu Vltavy. Od založení Karlem IV. roku 1348 bylo Nové Město pražské královským městem, roku 1784 se stalo jednou ze čtyř čtvrtí sloučeného Královského hlavního města Prahy.

Nové Město založil dne 8. března 1348 český král Karel IV. Město bylo obehnáno gotickými hradbami. Přes původní záměr spojit Nové i Staré Město do jednoho celku, zůstala obě města samostatně spravována a oddělena hradbami s příkopem.

Ze samostatného města na městskou čtvrť se proměnilo na konci 18. století, kdy se 12. února 1784 stalo součástí nově vzniklého Královského hlavního města Prahy. Následně byly teprve zrušeny příkopy oddělující Staré Město a na jejich místech vznikly reprezentativní třídy (bulváry), zejména Nové aleje (Národní) a Na příkopě.

 

Apolinářská ulice

Apolinářská ulice se nachází v městské části Praha 2 na Novém Městě pražském. Tvoří důležitou komunikační osu spojující ulici Na Slupi s ulicí Ke Karlovu a vede svažitým terénem směrem k návrší Karlova. Celková délka ulice činí přibližně 610 metrů.

Ulice má výrazně stoupající charakter – od dolní části u ulice Na Slupi k hornímu zakončení u ulice Ke Karlovu překonává převýšení zhruba 36 metrů. Tento výškový rozdíl se výrazně promítá do jejího urbanistického i vizuálního charakteru a ovlivňuje jak pěší pohyb, tak podobu okolní zástavby.

Apolinářská ulice je úzce spjata s historickým vývojem Nového Města a je pojmenována podle kostela svatého Apolináře, který se nachází na návrší Větrov a tvoří významnou dominantu celé oblasti.

 

Kostel svatého Apolináře

Kostel svatého Apolináře je významnou gotickou sakrální stavbou Nového Města pražského. Nachází se v Apolinářské ulici na návrší zvaném Větrov, které bylo ke Karlovu a Novému Městu připojeno roku 1348. Kostel byl založen z iniciativy císaře Karla IV. v roce 1362 jako kolegiátní chrám pro kapitulu, jež byla po dohodě s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic přenesena ze středočeské Sadské do Prahy. Výstavba probíhala přibližně v letech 1360–1390 a dala vzniknout hodnotnému příkladu vrcholné gotiky.

Stavba byla realizována ve dvou hlavních etapách. V první fázi, zhruba mezi lety 1360–1376, vznikla podélná jednolodní síň o pěti klenebních polích, která mohla dočasně sloužit jako samostatný kostel. Na její sedlové střeše se nacházela sanktusová věžička a současně byla zahájena výstavba věže na jižní straně lodi. Ve druhé etapě byl dokončen presbytář se dvěma křížově klenutými poli a pětibokým závěrem; celé dílo bylo završeno kolem roku 1390.

Kostel má jednolodní orientovanou dispozici s užším presbytářem, vnějším opěrným systémem a křížovými klenbami. Exteriér je členěn odstupněnými opěrnými pilíři a vysokými úzkými lomenými okny, v presbytáři dvojdílnými a v lodi trojdílnými s kružbami. Na jihozápadním nároží lodi se nachází hranolová věž, která ve vyšších patrech přechází v oktogon a je zakončena jehlancovou střechou. Součástí areálu byl také hřbitov, dnes již zaniklý.

V průběhu 15. století byl kostel využíván husitskými a později utrakvistickými skupinami. Vzhledem k omezenému využívání kapituly zde bohoslužby postupně stagnovaly, což vedlo ke správním zásahům ze strany panovníka. Koncem 15. století došlo ke spojení apolinářské kapituly se svatovítskou. Roku 1599 postoupil císař Rudolf II. kostel novoměstské obci, která se zavázala k jeho údržbě a zajištění bohoslužeb. Objekt zůstal v její správě až do roku 1628, kdy byl na příkaz císaře Ferdinanda II. navrácen katolické kapitule svatovítské.

V 17. a 18. století byl kostel opakovaně poškozen – ať už v důsledku náboženských nepokojů, vojenského využití, nebo zásahů do okolní zástavby. Roku 1757 jej obsadilo pruské vojsko a zřídilo zde provizorní zbrojní dílnu, což vedlo k výraznému poškození omítek i zdiva. V následujících desetiletích se objevily statické poruchy, které si vyžádaly rozsáhlejší zásah.

Zásadní obnovou prošel kostel na konci 19. století, kdy byla v letech 1893–1898 provedena regotizace pod vedením architekta Josefa Mockera. Tato přestavba odstranila barokní úpravy z 17. a 18. století a usilovala o návrat k původní gotické podobě stavby. Při pracích byly odkryty středověké nástěnné malby i původní polychromie klenebních žeber a vznikla také pseudogotická kamenná kruchta jako kopie středověkého řešení.

Interiér kostela vyniká propracovaným klenebním systémem s hruškovcovými žebry, figurálními i listovými hlavicemi a terčovými svorníky. V lodi žebra dosedají na pětiboké kružbové konzoly, zatímco presbytář je zdůrazněn bohatším architektonickým detailem. Dochovaná výzdoba a architektonické řešení činí z kostela sv. Apolináře významnou památku gotické architektury.

V současnosti je kostel památkově chráněn. Od roku 2024 zde působí vietnamská římskokatolická farnost, která v chrámu pravidelně slouží bohoslužby. Kostel tak nadále plní svou duchovní funkci a zároveň představuje důležitou součást historické a urbanistické struktury Nového Města pražského.

 

Zaniklý hřbitov u kostela sv. Apolináře v Praze-Novém Městě

Hřbitov u kostela svatého Apolináře byl snad nedílnou součástí původního areálu kolegiátního kostela na Novém Městě pražském. Kostel založil císař Karel IV. roku 1362 a vznik hřbitova lze pravděpodobně klást do stejného období. Hřbitov se pravděpodobně rozkládal v bezprostředním okolí kostela a tvořil běžnou součást středověkého sakrálního komplexu. Památkové prameny dodnes vymezují areál jako „kostel s bývalým hřbitovem“.

Nejsou zde doloženy hromadné pohřby v době epidemií. Konkrétní seznam pohřbených osob se nedochoval.

Podle Kroniky královské Prahy a obcí sousedních historika prof. Františka Rutha (1903) byli roku 1547 na zdejším hřbitově pochováni rytíři Václav Pětipeský a Bernard Plachtík z Baršova, zvaný Barchanec, kteří byli popraveni za účast na vzpouře proti králi Ferdinandu I.

V presbytáři pod oltářem sv. Kříže je umístěna rakev s ostatky tří karlovských mnichů, kteří byli roku 1611 zavražděni. Tyto ostatky byly do kostela sv. Apolináře přeneseny roku 1785 z kláštera Na Karlově.

Jedinou dochovanou sepulkrální památkou je náhrobní deska Juliany Dlouhoveské z Dlouhé Vsi, rozené Fremutové ze Stropčic († 1671), matky světícího biskupa Jana Ignáce Dlouhoveského, která je vsazená u oltáře proti dveřím. Hrobky v podlaze byly v průběhu 19. století zrušeny a zasypány.

Zprávy o jiných náhrobcích či epitafech se nedochovaly. Na rozdíl od jiných pražských chrámů se nedochovaly doklady o jejich druhotném využití v architektuře kostela.

Hřbitov byl zrušen pravděpodobně na konci 18. století v souvislosti s josefínskými reformami, které zakázaly pohřbívání v intravilánu měst. Přesné datum uzavření není známo, lze jej však klást do období po roce 1784, kdy docházelo k systematickému rušení městských a klášterních hřbitovů v Praze.

V terénu okolo kostela sv. Apolináře dnes nejsou patrné žádné viditelné pozůstatky pohřebiště, lokalita je však nadále evidována jako „kostel s bývalým hřbitovem“.

Zaniklý hřbitov u kostela sv. Apolináře v Praze-Novém Městě
Adresa: Apolinářská, Praha 2

Zdroje: Wikipedia, HIÚ AV ČR, Památkový katalog NPÚ, portál Historická Praha, portál Praha bezvěžatá, portál Stará Praha, Mapový portál HIÚ AV ČR, portál Středověké osídlení Prahy, Katastr nemovitostí, webové stránky MČ, Encyklopedie Prahy 2

Kronika královské Prahy a obcí sousedních, František Ruth, Praha: Vyd. Körber, 1903